Bratři Gracchiové: Gracchové: reformátoři, nikoli revolucionáři

Bratři Gracchiové: Gracchové: reformátoři, nikoli revolucionáři

Gaius a Tiberius Gracchovi měli dlouho pověst protokomunistů. Je však načase, abychom toto označení znovu prozkoumali a sami zjistili, jak neadekvátní je toto pojmenování a jak falešný dojem vyvolává u mužů, jejichž pověst byla pošpiněna falešným obviněním z revoluce.

Gaius a Tiberius Gracchovi jsou známí jako první vůdci frakce Populares na konci římské republiky a zahájili konflikt, který trval po většinu posledního století republiky. Ačkoli povaha konfliktu mezi populáry a optimy bude do značné míry utvářena osobnostmi, zejména osobní nevraživostí mezi Mariem a Sullou, nelze popřít, že na jeho počátku byly neshody založeny ideologicky. Od Tiberiova zvolení tribunem plebsu v roce 133 př. n. l. až po zavraždění Gaia v roce 121 př. n. l. je republika vnímána jako zmítaná formou pseudotřídního boje, kdy bratři sjednotili velké masy lidu proti tomu, co považovali za zakořeněnou, privilegovanou elitu, chráněnou a umožňovanou zkorumpovanou republikou.

Toto chápání Gracchiů a jejich pověst protosocialistů, mužů levice, odkázali revolucionáři, kteří se hlásili k jejich stopám na konci 18., v 19. a na počátku 20. století. Během Francouzské revoluce se jejich příkladem inspiroval významný jakobín Francois-Noel Babeuf, který na jejich počest přijal pseudonym Gracchus Babeuf. Vzhledem k jejich aristokratickému původu (jejich otec byl konzulem a dědeček z matčiny strany byl Scipio Africanus) byl příklad bratří Gracchů jedním z několika, které vedly samotného Karla Marxe k tomu, aby napsal, že „v dobách, kdy se třídní boj blíží k rozhodující hodině, postup rozkladu, který probíhá uvnitř vládnoucí třídy, vlastně v celém rozsahu staré společnosti, nabývá tak prudkého, do očí bijícího charakteru, že se malá část vládnoucí třídy oddělí a připojí se k revoluční třídě, třídě, která má v rukou budoucnost“, ve svém Komunistickém manifestu. I v nezávazné diskusi s Mary Beardovou v roce 2015 se tazatelka Joy Lo Dico zeptala, zda považuje Gracchiho za „protosocialistu“. Dr. Beardová odpověděla, že takový popis je šlechetný. Lze namítnout, že takový popis je nesprávný a pravda kolem Gracchiů je komplikovanější, než by se mohlo zdát z jejich pověsti.

Rozličná moderní hnutí, která se inspirovala u Gracchiů, se možná neshodnou na ničem jiném než na společné rétorice o pomoci chudým. Nejvýraznějším příkladem je zřejmě muž, který od bratří Gracchů převzal svůj pseudonym: Gracchus Babeuf. Babeuf, který byl nazýván revolučním komunistou ještě předtím, než takový termín existoval (avant-la-lettre, jak by později řekl Lenin), ve svém Manifestu rovných napsal, že není nic „vznešenějšího a spravedlivějšího“ než „společné dobro neboli společenství vlastnictví“, neboť doufal, že skoncuje s koncepcí „individuálního vlastnictví půdy: půda nepatří nikomu.“

Je nepravděpodobné, že by Gracchové s těmito výroky či názory souhlasili, neboť Gracchové výslovně hájili právo jednotlivců vlastnit majetek, a to včetně bohatých. Například Tiberius Gracchus, když v roce 133 př. n. l. argumentoval ve prospěch přerozdělování půdy, dal jasně najevo, že nebude konfiskovat veškerou půdu v držení aristokratů, a prohlásil, že mají právo na „svobodné vlastnictví pěti set juger zajištěné navždy, a v případě, že mají syny, dalších dvou set padesáti pro každého z nich“. Tato obhajoba práva na šlechtické vlastnictví půdy, byť omezená právním řádem, by nemusela být nutně doma mezi jakobíny pohnutými jeho inspirací.

Kromě toho, zatímco Babeuf chtěl zrušit vlastnictví půdy pro všechny, nejen pro bohaté, Gracchi ve skutečnosti vedl boj za vlastnictví půdy, v tomto případě bývalými vojáky. Babeuf prohlásil: „Protože všichni mají stejné schopnosti a stejné potřeby, nechť je tedy pro ně jen jedno vzdělání, jen jedna výživa. Všem stačí jedno slunce a jeden vzduch: proč by tedy každému z nich nestačila stejná porce a stejná kvalita potravy?“. Zastával názor, že nikdo by neměl mít právo postoupit nad určité postavení. Tiberius Gracchus však naříkal, že bývalí vojáci „nemají ani hroudu země, kterou by mohli nazývat svou vlastní“, a chtěl jim zajistit právo na vlastnictví půdy, aby nikdo neklesl pod určité postavení („ale muži, kteří bojují a umírají za Itálii, užívají společného vzduchu a světla… bez domova a bez domova se potulují se svými ženami a dětmi“). Tento rozdíl v přístupu, kdy se Babeuf soustředil na nenávist k těm nahoře a Tiberius Gracchus na starost o ty dole, není zanedbatelný. První naznačuje víru v rovnost výsledků a druhý víru v rovnost příležitostí.

Revolucionáři, kteří se tolik inspirovali Gracchiem, také postrádají další klíčový rozdíl mezi oběma tábory. Moderní replika chtěla revoltovat a nahradit. Gracchiové chtěli Reformovat a Obnovit. Ve Francii i v Rusku byl právní kodex ignorován a nahrazen jako nespravedlivý. Například v Rusku Lenin nařídil revolučním tribunálům, aby ignorovaly zákony a místo toho vládly podle toho, co nazval „revolučním smyslem pro spravedlnost“. Francouzi šli mnohem dál, zřizovali nové právní orgány (nejznámější je Výbor veřejné bezpečnosti), přebudovávali církevní budovy na nový Kult rozumu, požadovali nové přísahy věrnosti, a dokonce měnili kalendář.

Gracchové by žádná taková opatření nepodpořili, protože by se podle nich drželi zákonů republiky, jak byly dříve sepsány. V roce 367 př. n. l. přijala Římská republika Liciniánské reformy, které omezovaly vlastnictví půdy nejbohatšími a zaručovaly vlastnictví půdy bývalým vojákům. Tento zákon byl po desetiletí ignorován a Gracchové se výslovně snažili zajistit dodržování existujícího zákona. Systém podle jejich názoru fungoval a právě jeho uplatňování selhalo. Pro moderního socialistu je chybou samotný systém. Tento rozdíl je významný; ukazuje, že přístup Gracchiů k platnému systému vlády odpovídal spíše originalistickému, konstitucionalistickému přístupu než čemukoli jinému. Neříkali, že republika je zkažená, ale spíše ji vyzdvihovali jako záruku vlastnictví půdy pro chudé a že to byli pouze jejich současníci, kteří ji zkazili tím, že ignorovali tyto zavedené ochrany. To nejsou názory revolucionáře, ale reformátora.

Tím se možná vysvětluje rozdíl v metodách, které zvolili Gracchiové a jejich pozdější údajní napodobitelé. Marat prohlásil, že způsob, „jak se vypořádat s utlačovateli, je pohltit jejich palčivá srdce“, a Robespierre věřil, že „teror je jediná spravedlnost“, ale Gracchiové měli jiný přístup. Od Plútarcha se dozvídáme, že „se soudí, že zákon, který by se zabýval tak velkou nespravedlností a hrabivostí, nebyl nikdy vypracován mírněji a vlídněji“. Zatímco revolucionáři chtěli odplatu, Gracchové chtěli odpuštění a „nechat minulost minulostí, pokud by se mohli v budoucnu zabezpečit před takovou křivdou“. Plútarchův popis reforem Gracchiů by se v jakobínském či bolševickém táboře nepoznal a není ani pravděpodobné, že by Gracchiové chtěli za takových okolností stát na straně revoluce.

Zdá se, že moderní vnímání Gracchiů nevychází z nezkresleného zkoumání historických důkazů, jak nám je předkládá Plútarchos a samotní Gracchiové. Francouzští revolucionáři raně novověké Evropy nám spíše nasadili červeně zabarvenou čočku, skrze kterou požadují, abychom se dívali na reformy Gracchiů, a tak dlouho nám tuto čočku drželi před očima, až jsme ji jako čočku přestali vnímat. Místo toho bylo naše chápání Gracchiů tak důkladně ovlivněno tím, co nám bylo řečeno, že Gracchiové věřili, že jsme jako by zapomněli skutečně zkoumat náš předmět sami. Gracchiové měli dlouho pověst protokomunistů ještě předtím, než existovala slova, která by takové lidi popsala. Je však možná na čase, abychom toto označení znovu prozkoumali a sami zjistili, jak neadekvátní je toto pojmenování a jak falešný dojem vyvolává u mužů, jejichž pověst byla pošpiněna falešným obviněním z revoluce.

Tento esej poprvé vyšel v podzimním vydání The Salisbury Review.

The Imaginative Conservative uplatňuje princip uznání v diskusi o kultuře a politice, když přistupujeme k dialogu spíše velkoryse než s pouhou zdvořilostí. Pomůžete nám zůstat osvěžující oázou ve stále spornější aréně moderního diskurzu?

Vyobrazený obrázek je fotografie sochy Jeana-Baptista Clauda Eugèna Guillauma (1822-1905) s názvem „Gracchi“, se svolením Wikimedia Commons.

All comments are moderated and must be civil, concise, and constructive to the conversation. Comments that are critical of an essay may be approved, but comments containing ad hominem criticism of the author will not be published. Also, comments containing web links or block quotations are unlikely to be approved. Keep in mind that essays represent the opinions of the authors and do not necessarily reflect the views of The Imaginative Conservative or its editor or publisher.

Print Friendly, PDF  Email

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *